Syndrom vyhoření a jeho léčba

Přestože se syndrom vyhoření nepovažuje za nemoc, spíš za poruchu ve vztazích, nese sebou spoustu zdravotních problémů. K jejich nápravě je často nutná nejen zdravotní péče, ale i řešení primární příčiny. Tou syndrom vyhoření v mnoha případech skutečně je.

Přetrvává-li syndrom vyhoření, zdravotní problémy se vrací a stále prohlubují.

Může jít o deprese, fobie nebo o časté bolesti hlavy, zad, žaludku apod., které zdánlivě nemají žádný původ či příčinu.

Orientační body ke stanovení plánu.

• Zorganizovat si a rozdělit svůj čas i síly. Není možné plnit jen pracovní a mimopracovní povinnosti.
• Naplánovat si volnočasové aktivity (cvičení, sport, posezení s přáteli, masáže, kosmetické služby, výlety, dovolenou  apod.) Ty je důležité dodržet i za cenu odsunutí nějaké náhle se nabízející povinnosti (přesčasu, nepořádku v domácnosti apod). Asi to nepůjde vždy, ale je třeba být pevný ve svém rozhodnutí (často i sám proti své vůli), protože tyto aktivity jsou stejně důležité jako práce.
• Vytýčit si nějaké drobné reálné cíle a představy ve svém osobním i pracovním životě a po jejich dodržení se sám pro sebe pochválit a ocenit. Je naivní čekat na ocenění druhých, je lépe s tím nepočítat. Když potom něco takového příjde, přinese to mnohem větší radost. Není to proto, že by ostatní byli nutně zlí a nevážili si určitých skutků či lidí. Jen si spousty věcí nevšimnou (pro množství vlastní práce a starostí), a nebo to neumí vyjádřit.
• Požádat okolí o pomoc a shovívavost. Je dobré umět říct lidem ve svém okolí o svých problémech, o svém stanovisku k nim a potřebě se s nimi vypořádat. Je-li to závislé na druhých, požádat o pomoc, nebo jasně a rozhodně vytýčit pravidla, za které se nedá jít.
• Naučit se nacházet i na negativních věcech něco pozitivního. Věci jsou často relativní a závislé na momentálním rozpoložení hodnotícího člověka. To - co dnes vypadá negativně,  se zítra nebo za nějaký čas může proměnit v pozitivní.
• Stanovit si priority a seřadit je do pomyslného žebříčku. Nenechat se vtáhnout do priorit jiných lidí a sám svoje zásady zanedbávat. Každopádně práce je důležitá a je jí třeba vyhradit určitý čas, ale při tom je důležité myslet i na osobní život, vztahy a především zdraví.
• Po odchodu domů ze zaměstnání „přeprogramovat“ mysl na něco jiného, neutápět se v pracovních záležitostech a křivdách. Když je třeba přece jen něco vyřešit, provést to rychle, konstruktivně a poté to považovat za hotovou věc. Nemá smysl do pracovních záležitostí zatahovat partnera nebo ostatní členy rodiny a negativně tak ovlivňovat náladu vztahy.
• Základ je však vždy v reálném pohledu na vlastní schopnosti, možnosti, životní potřeby a porovnat je s tím, co nabízí okolí. Pokud na podmínkách okolí lze něco změnit, tak je dobré se o to pokusit. Prostě zvolit nějaký kompromis, ve kterém nelze jednostraně těžit, ale ani ustupovat.

Stanovení plánu je vždy individuální, záleží na profesi, na stádiu syndromu vyhoření apod.

Syndrom vyhoření a odborná péče.

Jak už bylo uvedeno výše o lidi trpící syndromem vyhoření se nejlépe postarají odborně vyškolení psychoanalitici, terapeutové, někdy (v některých případech) i psychiatři.

Mezi nejúspěšnější metody bezesporu patří tzv. „kognitivně – behaviorální“ terapie, která se zabývá chováním, komunikací a vztahy lidí.