Diskuze

Zdravím.Nedávno jsem si četl o syndromu vyhoření a od té doby musím o něm uvažovat. Ve své práci (policista - prý jsou častou obětí tohoto syndromu) jsem asi 5 let a někdy mě ta práce opravdu štve. Popravdě řečeno bych asi chtěl změnit své povolání. Svou podrážděnost přenáším domů, často jsem unavený a necítím se dobře. Neustálý stres mě nevyhovuje. Akorát přemýšlím, jestli jde o syndrom vyhoření, protože na druhou stranu se mi zdá, že tyhle projevy musí mít přeci tak velké množství lidí, že si nemyslím, že by všichni trpěli syndromem vyhoření. Jak tedy oddělit běžnou nechuť práci od této "nemoci"?

Dobrý den,závěřečná fáze syndromu je jasná - je to neschopnost cokoliv vykonávat a duševní a fyzická nepohoda, která je dlouhotrvajícího rázu.Možná jste v některé předchozích stadiích. Oproti běžnému stresu poznáte syndrom podle toho, že se více dotýká vašeho duševního i fyzického zdraví. Bude-li se nechuť k vaší práci stále prohlubovat, není to v pořádku, a měl byste včas něco provést, třeba změnit povolání. V dnešní době je to složité, ale pokud vám má práce působit nadměrné trápení, nedá se asi nic jiného dělat.

Marek pociťuje cosi jako syndrom vyhoření po pěti letech práce pro stát. Já pracuji pro stát 20 let. Ale dosud jsem nezaznamenal tak silné tlaky na státní zaměstnance, jako nyní. Místo pozitivní motivace se ti, co vydrželi, dočkali motivace negativní..."Podívejte se, kolik je nezaměstnaných zájemců o vaše místo". Místo toho, aby dlouholetý státní zaměstnanec nabyl dojmu, že si jej ještě někdo váží, dozví se, že finančně na tom bude ještě hůře. Místo, aby se mu dostalo alespoň pochvaly od nadřízených, dočká se toho, že "dav bezejmenných" ho označí (společně s dalšími) za vyžírku... Nadřízený ale raději mlčí, aby snad se on tomu davu neznelíbil... Ten problém je složitější a hlubší, ale stát svým chováním dosáhne jednoho dne toho, že jeho zaměstnacni "vyhoří"...a nechci moc malovat čerta na zeď...bojím se, že "vyhoří" i ten stát.

Naprosto s vámi souhlasím. Já pracuji jako státní zaměstnanec 22let a ještě tak před 6lety jsem se do práce těšila.Nyní tam vyloženě přežívám,již ve středu se cítím vymačkaná jako citron.Nedávno mi nadřízený přidal na osob. ohodnocení 120!!!kč a tvářil se jako spásný anděl. Hrůza,jaká je neúcta ke zkušenostem. Také mě děsí trend"omlazování kolektivu".zkušení staří zam.jsou propouštěni a mladí sebevědomí až drzí,ale s tituly jsou vyzdvihováni. Obávám s,že dožít se důchodu v 67letech....nemožná věc.

víte proč jste vydržel 22let v práci jako státní zaměstnanec, protože jste měl ten klid. Jiné odvětví už tímto neklidem trpí mnohem delší čas. Nic proti stát.zaměstnancům.A možná jde spíše a to bych Vám přála více, jen o nechuť něco měnit nebo očekávaný pocit,že si Vás za to bude po letech někdo vážit.Opak je pravdou a s tím se naučte žít, protože syndrom vyhoření je v něčem jiném. To už se Vám nechce ani žít a nemáte ani sílu to měnit. Přeji Vám ještě mnoho mnoho klidných let jak stát.zaměstnanec.

Je sice fakt, že syndrom vyhoření je nemoc, která člověka může pořádně potrápit, ale neschopenku na to nedostanete, takže proč to řešit. Víme, že nám práce leze na mozek, ale co s tím? Nic. Tak radši žádný syndrom vyhoření nezkoumat.

Jasne, ze syndrom vyhoreni je dulezite skoumat, ale to, ze se cloveku nechce do prace, to vubec neznamena syndrom vyhoreni. To je stav, kdy chcete jit do prace, ale nemuzete. Nize jsem psal moje zazitky (po slovensky) a k nim musim pridat i ten, ze jsem vubec napriklad nebyl schopen niceho, nemel jsem energii na banalni veci jako je napriklad napsat e-mail nebo jit do obchodu. Trvalo to asi dva roky, ale ted uz jsem skoro zdravy. Tady je velmi dobry clanek kolem toho a mimo jine se tam pisou velmi dobre rady, takove nenapadne, jako je napriklad zacit hledat co cloveka skutecne bavi, naucit se relaxovat, naucit se starat se o svoje telo a naucit se odmitnout lidi atd.madaras.szm.sk/PaPZ/vyhorenie.doc

Njn, všichni se máme dobře, žijeme v 21. století atd. Někde si to holt svou dań bere.

Musím oponovat, neschopenku na to dostanete.

Záleží na tom, co skutečně umíte a co Vás opravdu baví. Osobně si myslím, že pokud jste to dotáhla do stavu, kdy děti nazýváte hajzlíky, tak je opravdu čas školu opustit. Jestli umíte dobře cizí jazyky, můžete se třeba postavit na vlastní nohy a učit pro různé jazykovky a agentury, nebo dělat překlady a tlumočení. To opravdu záleží na tom, co dobře umíte a co Vás baví. Od toho je třeba se odrazit.

Tak ono je těžké odrazit se, když umím dobře jen to, co dělám. Nikdy jsem nic jiného nestudovala a dalo by se říci, že nic jiného neumím.

:cry: syndrom vyhoření poznáte hned jak nastane pokud máte ještě sílu na sebezáchranu.Je to stav mysli a těla.Nejste schopni vykonávat dobře nebo alespoň uspokojivě svojí práci,jste neustále nemocní a lékaři nic nenacházejí......... máte negativní myšlení i ty nejhorší-ukončím to,nestojím za nic....

Jenže tím pádem nevím, jaký je rozdíl mezi syndromem vyhořením a depresí. Já trpím depresemi a přijde mi, že splňuji všechny příklady, které jsou uvedené u syndromu vyhoření.

Ja by som to povedal takto pri depresii, ktora Vas pochyti napriklad v piatok trpite, ale napriklad uz v pondelok ste celkom zdrava a cely svet je opat krasny, ale u syndromu vyhoreni trpite naraz depresiou, unavou, nespavostou a neschopnostou cokolvek vykonat, teda ked Vas u syndromu vyhoreni v pondelok prejde depresia, tak aj tak nemozete cokolvek urobit pretoze fyzicky trpite unavou takou, ze nemozete ist napriklad ani do obchodu. Ja som bol napriklad rok zavisly len na donaskovych sluzbach a velky problem bol len vyjst pred dom...

Přesně tak, já už s tím marodim od 1.3. 2018. Syndrom vyhoření má několik fázi celkem 4. Já si to začal uvědomovat až ve fázi 3, kdy me začali obtěžovat panické ataky. Je to stav, kdy vám v mozku začnou blikat červené kontrolky a říkají dost. Panicke ataky se projevují tak, ze se vám například rozbusi z ničeho nic srdce a mate pocit, ze umirate, nebo u někoho to jsou jen bolesti hlavy, pocit ze se nemůže nadechnout. Projevy jsou různé, šle hlavně děsivé! 3 fáze je i spojena s tím, ze ze svého života vymažete já, rodinu opravdu skoro nevidíte a mate pocit, ze nemáte na nic čas a nic nestihate. Do fáze 4 poslední me dostal i problém v rodině, kde jdem zažil velké trauma ze ztráty rodiny. Je to jen dopad, ze se jim nevenujete. My jsme to sice ustali a vše uklinili, ale dopad přišel cca 3 týdnech. Panicke ataky byly několikrát za den a přišla naprostá únava a vyčerpání! Proste energie 0. 3 týdny jsem jen ležel a cele dny studoval můj stav a učím se jak s tím pracovat. Je to složité a zdlouhavé, ale je nutné se zaměřit na všechny stresory okolo vás a úplně je distancovat. Podotýkám, ze stresorem jsou například i televizní noviny. Já osobně se zaměřil na úplné základy a to i bydlení a pomalu obnovuji to, co dělá dobře hlavně me! Je důležité si uvědomit to, ze je potřeba žít přítomnosti, nelamat si hlavu tím co bude a minulost hodit do kanálu. Je nutné si najít psychologa, který vám vše vysvětli a nabijí vás energii. Je důležité uvědomění a pochopení, co to zapříčinilo. Je důležité obnovit řezy koláče a určit je ve stejných dílech. 1. Práce 2. Rodina 3. A já. Já sám jsem ve fázi, kde už jsem schopen z části pomoci v domácnosti, zajít si ven. Už zvládnu udělat i malý nákup. Jen se nesmím pretezovat! Jakmile přijde únava jdu si ihned lehnout. Takže lezim a spím i 3x denně byť na chvíli. Pomáhá to. Je nutné v syndromu vyhoření poslouchat své tělo. Už se nechci zažít depresi, kterou jsem měl na začátku 4 fáze. Nemohl jsem ani jist i přesto, ze jsem byl opravdu hladový. Takže lidi, kteří mate pocit, ze horite ( doktoři, psychologové, policisté, vojáci, manažeři) najdete si tyto fáze a řešte je včas a radikálně. Jinak postupem času vás to dostane na dost dlouho do postele! Důležitá je totiž prevence! Pro 4ky: Je obtížné to léčit, ale dostanete se z toho, odpočívejte a premyslejte sami nad sebou! Přeju hodně štěstí.

Terezo,syndrom vyhoření je definovaný spíše na práci jako zaměstnání, i když to, co popisuješ je obdoba pracovního syndromu vyhoření. Chápu, že máš teď hodně těžké období, ale chce si to postupně dát život do pořádku. Nevím, jestli s manželem máte ještě šanci, nebo se se vším budete muset vyrovnat sama...Každopádně vám držím palečky a věřte, že bude líp. Když je člověk na dně, tak se od něj musí odrazit a stoupat zase vzhůru...Já vím, že se to snadno radí, ale je tak. Také jsem si přošla rozvodem, bylo to peklo, ale je to už tři roky zpátky a nyní jsem zase se svým životem spokojená.

DObry den, prochazim ten s pritelem uplne stejnou situaci, jak popisujete...Po temer 6 letech, z toho 4 v domecku, ktery jsme spolu budovali, mi rekl, ze neni stastny, ze me nemiluje, ze se chce rozejit, prodat dum...bla bla bla...Vobec jsme to necekala, jsme zoufala... a verim, ze se to zlepsi..Jak jste to resila vy? a jak to dopadlo, muzu-li se zeptat ...Dekuji

Typické pro muže, přemíra problémů je tzv. zničí a oni, chudáci, už nemohou dále a tak zbaběle utíkají. Také jsem to zažila. Doufám, že jste se z toho dostaly. Nicméně, syndromem vyhoření jste určitě netrpěly. Naštěstí.

V dnešní době, kdy si zaměstnavatelé kladou podmínky, jaké chtějí, protože ví, že si kvůli nezaměstnanosti budou chtít lidé udržet práci za každou cenu, je kladen na lidi velký tlak, takže si myslím, že vyhořet může každý, komu leze jeho práce krkem.